Potřebují děti v pohádkách napětí?

Potřebujete překážky a napětí k tomu, abyste se cítili šťastní?

Musíte jít až na dřeň, abyste měli pocit, že žijete naplno, že má váš život smysl? Anebo si dovedete představit, že štěstí můžete prožívat, i když váš život jde hladce?

V kurzu „Aby děti kvetly“ je jednou z hlavních částí téma tvoření příběhu/pohádky pro své děti. V pohádkách i příbězích se často vyskytuje napětí. Však se říká, čím větší je zlo, tím větším hrdinou je ten, kdo jej překoná. Chci vám v tomto článku nabídnout úhel pohledu, ke kterému mě přivedly zkušenosti s vlastními dětmi a praxe koučování.

Když byly naše děti malé, neměly potřebu vyhledávat v příbězích napětí. I teď ve věku 9 a 6 mají často pocit, že napětí je příliš mnoho a nepotřebují jej tolik. Díky tomu se v našich domácích příbězích přirozeně vyvinuly příběhy, ve kterých se „něco děje“, ale to něco nemusí být boj, konflikt, hádka, neštěstí. Docela přirozeně se vyvinuly příběhy, ve kterých hlavní postavy prožívají různé denní situace, vymýšlejí nápady a uskutečňují je, anebo zažívají různá dobrodružství.

Začalo mi vrtat hlavou, proč je tak zažité vytvářet příběhy s velkým napětím. Uvědomil jsem si, že pro sledovanost a zaujetí je to jistě zajímavé, protože napětí člověka udržuje ve střehu, v zájmu, v emočním prožívání. Ale přináší to i štěstí?

V pohádkách se často objevuje boj dobra a zla. Jenže nenápadně tím dítěti také sdělujeme, že život je boj. Dualita, protiklady. Co kdybychom dokázali představit život jako tanec? Tanec, ve kterém se proplétají různé příběhy, ale ne nutně „někdo proti někomu“.

K tomuto pohledu mě přivedlo již zmíněné koučování. V koučovacím procesu se pracuje s vizí, představou. Člověk si představí cílový stav, kterého chce dosáhnout. A pak k němu hledá cestu. Cestu co nejjednodušší, nejpříjemnější, vyhledává přitom lidi a okolnosti, které jej mohou podpořit, aby cíle dosáhl snadněji. Vlastně si tvoří příběh. Jenže v tom příběhu si neříká: „Koupím si látku na závěsy. Když přijdu domů, zjistím, že mi chybí 30cm délky. Jdu znovu do obchodu a tam zjistím, že už nemají ani kousek. Tak volám o pomoc svému psychiatrovi, že se to zase nějak zvrtlo…“.

Chápete, co tím chci říct? Jde o to, že v příbězích nabízíme dětem vzory. Vzory chování mezi lidmi, vzory fungování světa, vzory v charakterech a rolích. Ty vzory se ukládají do databanky, kterou mají děti ve svém podvědomí a ze které pak čerpají ve svém životě.

Nepopírám, že příběhy s napětím mají své kouzlo a čím jsou děti starší, začínají si o ně více říkat. Ale chtěl bych jim nabídnout také vzory příběhů, které více rezonují s koučovací cestou. Nazval jsem je příběhy přímé cesty. Jsou to příběhy, ve kterých mohou děti vidět vzory toho, jak něco může fungovat. Dva kontrastní příběhy můžete najít na našem CD „Aby děti kvetly“. Přijde mi totiž smysluplné, aby děti měly ve své výbavě i vzory jako: „Lidé si navzájem pomáhají.“ „Vesmír je přátelský a štědrý.“ „Když někoho požádám o pomoc, vyhoví mi.“ „Když se rozhodnu něco uskutečnit, povede se mi to.“

Pokud si dovedete představit, že štěstí nemusí přicházet jen skrze vítězství nad někým, zkuste si také stvořit nějaké „příběhy přímé cesty“. A pokud vás téma zajímá ještě více, mrkněte se na kurz „Aby děti kvetly“, ve kterém se tvorbě vzorů a příběhů pro děti věnujeme do hloubky. Přeji vám příjemné tvoření.