A kdo teda vyhraje?

Jsou pro děti dobré soutěživé hry? To je otázka, se kterou se občas setkám na některém ze svých seminářů a někdy mi přijde i do mého vlastního života. Zatímco někteří lidé mají jasno v tom, že jsou prospěšné a jiní v tom, že jsou škodlivé, pro mě je toto téma stále hodné zkoumání.

Základním argumentem příznivců je, že soutěživé hry rozvíjí vůli, motivaci, schopnost bojovat, vytrvat a prosadit se, což jsou dovednosti, které dítě v dospělosti bude potřebovat při překonávání životních překážek. Základním argumentem odpůrců je, že soutěživost ubíjí smysl pro spolupráci a cvičí děti ke konkurenčnímu postoji k životu.

Jak je to u nás? Jedno z mých dětí by se dalo nazvat „hráčem“. Baví jej hraní, soupeření, počítání bodů – a je mu přitom jedno, jak hra dopadne. Má radost, když vyhraje, i když nevyhraje. Když s tím druhým vytáhneme např. šachovnici, nehrajeme na mat, ale zkoušíme vyměnit figurky z jedné strany na druhou, nebo si z nich uděláme království a hrajeme si na dvě velké rodiny, kde se děti (pěšáci) chodí navštěvovat a hrají spolu nejrůznější hry (např. na schovávanou, na tichou poštu, apod.)

Pozorování rozdílu mých dětí mě přivedlo k experimentu. Při návštěvě prarodičů se naučily hrát deskovou hru Osadníci z Katanu. Hlavním principem hry je získat x bodů dříve než soupeř. Ve hře je částečně prvek náhody díky házení kostkou, z části pak vlastní důvtip, předpovídání vývoje. Kromě toho, že mohu dobře rozvíjet své vlastní tvoření, mohu vyhrávat i díky tomu, že vhodně zablokuji rozvíjení soupeře.

Můj experiment spočíval ve změně pravidel. Cílem je osídlit celý ostrov a získat postupně všechny možné body. Hráči si mohou vyměňovat, ba dokonce darovat hrací karty. Zrušili jsme i několik dalších omezení a dovolili si absolutní hojnost.

Mé nehráčské dítě si tuto verzi okamžitě oblíbilo. Mé hráčské dítě na začátku mělo potíž přijmout nabídku pomoci, samo si o ni říct, ale nemělo problém na požádání pomoct. V dalších hrách si několikrát vybralo soutěživou verzi, ale postupně převládla verze spolupracující. Z hry se postupně stalo naše společné setkání, protože přirozeně děti nechtěly soupeřit, a to ani s časem (zkoušel jsem navrhnout, že se budeme snažit získat body v co nejkratším čase).

Čas plynul. Po měsíci jely děti zase k babičce a dědovi. Když dědovi vysvětlovali naše nová pravidla, on se na konci zeptal: „A kdo teda vyhraje?“ Doma mi děti řekly, že nevěděly, co na to říct.

Co na to taky měly říct, když o tu výhru vůbec nejde? Možná odpovědět: „A proč?“ „Proč by měl někdo vyhrávat?“ Přijde mi zajímavé, že vlastně jsou lidé, pro které hra musí být o vyhrávání. I život možná musí být o vyhrávání. Zastánci soutěživých her připravují své děti na pozdější konkurenční boj. Je možné, že to jsou lidé vychovaní hrami typu „člověče, nezlob se“? A že možná díky takovým si vytvářejí soupeřivý postoj k okolí? A pak vytvářejí svět konkurence a mají potřebu na něj připravovat své děti soutěživými hrami? A jsou to tito dospělí, kteří vytvářejí moderní sofistikovanější soupeřivé hry? Nakolik je to začarovaný koloběh? To jsou otázky, které stojí za další zkoumání.

Mně zatím dává stále smysl hledat cesty k rozvíjení spolupráce. Líbí se mi, že při naší hře si navzájem nabízíme karty, které ten druhý potřebuje. Klidně tomu druhému poradíme. Dítě se naučí, že je normální požádat o pomoc a je mu vyhověno. Samo se dívá na hru i mýma očima a někdy jej napadne, jak by mi/nám mohl pomoct, aby se nám společně lépe dařilo. To mi přijde nádherné.

O další týden později jely děti opět k prarodičům. S podivením jsem se dozvěděl, že zatímco před měsícem můj syn i kolikrát zvítězil, nyní v jejich verzi hry vysoce prohrával. Zlenivěl? Nebo se stal příliš důvěřivým? Zapomněl soupeřit?

Doma mě poprosil, jestli si můžeme zahrát zase tu soutěživou verzi. Chtěl na babičku a dědu natrénovat, aby je zase příště porazil. Souhlasil jsem. V průběhu hry nastala situace, kdy se mě zeptal: „Mohl bys mi, prosím tě, dát jednu kartu?“ „Bohužel nemůžu“, odvětil jsem, „oni by ti ji taky nedali. Takže když chceš trénovat na to, abys je porazil, musíme to hrát podle jejich pravidel.“

Baví mě objevovat, jaké myšlenky, emoce, náladu vytvářejí různé pojetí hry. Stále mně baví podporovat spolupracující verze her. Poznávat zažité myšlenkové stereotypy a zkoušet je nabourávat. A jak se vyrovnat se situací, kdy jeden chce spolupracovat a druhý soutěžit? Pokračování příště…