Harry Potter, dětská traumata a dobrá parta

V dnešním článku se možná pouštím na hranu. Harry Potter se těší velké oblibě. Napětí, magično, propracovaný příběh. Jsou lidé, kteří s ním vyrostli, a hluboce ovlivnil jejich životy. Já jsem měl příležitost poslechnout si audionahrávku prvního dílu, který mě naprosto uchvátil. A potom?

Jako často jindy, přišla na mě spontánní reflexe. Co se to se mnou děje? Jak můžu být hladový po tom, abych slyšel další kapitolu a dozvěděl se, jak to dopadne? Co vlastně na tom příběhu tolik prožívám? Proč jsou z něj lidé tak uchvácení? I já jsem se cítil uchvácen, zaujat, ale neměl jsem přitom pocit něčeho úžasného.

Vzpomněl jsem si, jak mi o pár let mladší kamarád říkal, jak Harryho prožívali, když chodili do školy a tu mě něco napadlo. Dítě, které nikoho nemá. Nikdo si jej neváží, nikdo jej nemá rád. Usilují mu o život. Ve škole je několik lidí, kteří jsou spravedliví, ale dospělí jsou minimálně přísní a někteří i zlí. Neustálý strach, abych nepřekročil školní řád. Strach, že nesplním nějaký úkol. Strach, že neobstojím ve zkoušce. Strach, že mi někdo ublíží.

Jeden strach za druhým. Emoce a situace, které si většina z nás někdy prožila. Dokážu sympatizovat s ublíženým klukem, neboť i má dávná ublížení si přejí, aby byla zachráněna, překážky překonány, jakýmkoli kouzlem.

Vzpomněl jsem si na mé děti, které vzděláváme doma, které nestrašíme, nevyhrožujeme jim. Je pro ně normální mluvit s dospělými. Je pro ně normální říct svůj názor. Je pro ně normální být vyslyšeny, přijaty. Jak by asi vnímaly příběh a prostředí, postavy, když se s ním nemohou ztotožnit ve svém vlastním prožitku?

V kurzu „Aby děti kvetly“ se věnujeme vytváření vzorů a představám toho, jaký svět chceme pro své děti. Dovedete si představit, že jsou děti, které v životě poznávají dospělé jako přátelské, střetávají pravidla, která mají smysl, nejsou zastrašovány příkazy, které nedokážou pochopit? Mohl by u takových dětí mít Harry Potter úspěch?

Člověka posílí, když vidí příběh, ve kterém někdo dokáže čelit nepříjemnostem, jaké on sám si prožil, ba ještě větším. Ale nebylo by příjemnější setkat se s hrdiny a s prostředím, se kterými se dokážete ztotožnit v pozitivních prožitcích? Zažít hodnou tetu, moudrého učitele, motivující zkoušky, podporu při neúspěchu, kouzlo objevování…?

Všiml jsem si, že když nabízíme dětem určité vzory, stávají se jejich referenčním obrazem pro situace denního života. Slyšel jsem, že jaké knihy čteš, takovým se stáváš. A s příběhy je to stejné.

Projevuje se to i denní komunikaci s dětmi. Když jim dám poznat, že spontánnost nemusí být drzost, pláč není slabost, projevení vzteku není hrubost, sprosté slovo nemusí být tabu, bezmezná poslušnost není ctnost, dívají se na svět docela jinak. Tak se nám doma stává, že si kolikrát vzpomenu na nějaký vtip, řeknu jej dětem a ony se zeptají: „A v čem je ten vtip?“ Vtip často bývá v tom, že něco je jinak, než „by mělo“. Např. když farář řekne „sakra“, když Pepíček paní učitelce tyká, apod. Pro někoho je tykání drzost, pro mě třeba projev důvěry a náklonnosti.

Představte si, že třeba v kultuře budhistických mnichů může být vtip třeba toto: „Byli dva bratři a jeden z nich byl nervózní, že nestihne autobus.“

Co na to říkáte? Půjčil jsem si pro článek příběh Harryho Pottera, protože hodně lidí jej zná. A většina z nás zná prostředí rodin a školy. A většina z nás také zná vtipy. Chtěl jsem vám nabídnout myšlenku, že příběhy v nás jitří emoce a poskytují nám vzory chování. Mohou vzbuzovat napětí a ukazovat spoustu negativních vzorů. Anebo můžeme tvořit více vzorů, se kterými se dokážeme ztotožnit v oblasti emocí pozitivních.

Hodně štěstí. Pro mě osobně je téma vzorů jedním z nosných pilířů živých seminářů i online kurzu „Aby děti kvetly“. Naše zážitky a zkušenosti v nás vytvářejí očekávání do budoucna. Špatná parta nás vede na scestí. Dobrá parta nás podporuje a vytahuje vzhůru. Jakou partu myšlenek a emocí dostávají děti ve vašich příbězích?